Jmenuji se Veronika Laué. Narodila jsem se roku 1981. Moje přivdané příjmení je Klímová. Po rozvodu ho však již v pracovní oblasti nepoužívám, ačkoliv zůstává ještě administrativní položkou staré verze mého Já kdesi v papírech různých institucí 🙂

Moje rodné příjmení bylo Smutná. Když jsem začala víc vnímat sebe sama odrazem reakcí druhých, slýchala jsem často: „Smutná? Vždyť vy se pořád usmíváte!“ nebo „Nebuďte smutná, buďte raději veselá!“..

Smutek je brán jako něco nepříjemného, něco co by mělo být jen chvíli, nebo raději vůbec. Smutek a jeho nejsilnější forma vyjádření – slzy, jsou brány jako slabost. Přitom je občas třeba tolik vnitřní síly na zpracování různých emocí! A dnes je zapotřebí veliké síly, pokud si chcete dovolit plakat, přestože to od narození bylo vaší přirozeností. Zvláště pro dospělé muže. Tělo krásně pláčem odplavuje nepotřebné emoce, křivdy a bolest. Slzy odplavují i fyzickou bolest. Smutek je velmi důležitá emoce, stejně jako kterákoliv jiná a její význam je dost často překroucený.

Dlouho jsem se ve svém příjmení necítila dobře. Přitom uvnitř jsem často opravdu bývala smutná a dost často jsem i plakala. Díky reakcím blízkých jsem se i já začala vnímat tak, že je se mnou něco špatně. Moje přecitlivělost. Brala jsem ji dlouho jako něco, na čem se musí pracovat, abych už byla „ta veselá“.

Dnes už vím. Vím, že jsem smutek tak moc potřebovala proto, abych se mohla vyrovnat s bolestí. S bolestí ostatních lidí, zvířat, s utrpením celého světa. Naciťovala jsem to všechno už od útlého věku. Vše se mne dotýkalo velmi silně. Načítala jsem z ostatních lidí skryté emoce, to co mají v hloubi a neukazují navenek. Vždy to mnou proteklo jako voda. Neuměla jsem si s tím poradit, ale tělo vědělo, že smutek je jako lék na tu bolest, přestože nebyla úplně tak moje.

Ale pokud vás nechtějí nechat být smutnou, chtějí vás veselou, tak se snažíte smutek potlačit, skrýt za smích. Jenže když se smutek polyká, je jako tekutá temná pryskyřice, slepí vám v břiše vnitřnosti a transformuje se do vzteku. A já začala smutek polykat kolem puberty, kdy už bylo ukazovat slzy ve společnosti nevhodné. Hromadilo se ve mně mnoho smutku nejen toho mého, ale i smutku z celého okolí. Velmi dlouho.

A po prvním porodu, jako by ten vak v břiše naplněný vztekem, praskl. Naráz. Zase jsem to cítila všechno. Najednou, Bylo to jedno z mých nejtěžších období. I když jsem v průběhu života asi od 20 let navštěvovala různé semináře, sebe-rozvojové kurzy, různé „odblokovací a čistící“ techniky, tak jsem se časem pořád vracela na výchozí bod.

K sobě.

A pokud si nevěříte kdo jste. Pokud nemáte víru v sebe sama, pak když se tam vrátíte, najdete tam zase jen to v co jste schopni uvěřit.

Jakýkoliv seberozvoj, nové zážitky vás vystřelí do prožitků a emocí, které vás naplňují, jsou úžasné a baví vás. Ale když se pak na čas zastavíte, vrátí vás to k vaší podstatě. A tam najdete zase jen to, čemu věříte.

Víra je jeden z nejsilnějších tvořících aspektů. Víra v lásku dělá lásku tím čím je. Víra v dobro dělá dobro. Víra ve vás, vytváří vás.

Dnes jsme bohužel slovo víra zaměnili za slovo věda. Potřebujeme důkaz abychom mohli věřit. Jenže víra není věda. Není to vědět. Věda je spíš pro mysl, ale víra je v srdci. Je to pevné přesvědčení.

A já se učila celý život do sebe vkládat hodnoty a věci abych věděla, co obsahuji a mohla tak sama před sebou obstát.

Až v dospělém věku jsem pochopila jak moc jsem se mýlila.

Moc mi v tom všem pomohlo, když mi v roce 2016 do života vstoupila RAKOVINA. Přesněji rakovina děložního čípku. Bylo mi dáno půl roku života a jako jediné možní řešení byla operace, vyjmutí dělohy a vaječníků. Moje přesvědčení a víra, která mě celý život provázela však byla jiná než ta, kterou mi chtěli nabídnout lékaři. Věděla jsem, že si jen pouhou operací nevyřeším příčinu, kvůli které se dostalo mé tělo do nerovnováhy a manifestovalo onemocnění. Zvolila jsem tedy jinou cestu. Cestu přeměny. Každý máme tu svou a proto mi není dovoleno soudit, kdo si vybere jakou cestu ke zdraví. Ta, po které jdete, je vždy TA SPRÁVNÁ. Je třeba poslouchat své srdce. Mě to moje srdce vedlo nevyšlapanou cestou. A ke zdraví mě přivedlo. Dnes vím, že jsem tím vším měla projít, abych lépe mohla pochopit, co se děje v člověku, který rakovinou či jiným chronickým onemocněním prochází. K mé schopnosti se vcítit do druhého člověka tak přišla i osobní zkušenost, která je nejcenější. Zkušenost, že vše je možné, když uvěříte.

Při jakékoliv práci na sobě je třeba přistupovat tak, že vše ke spokojenému životu ve mně bylo obsaženo hned při zrození. Když věřím kdo jsem, není třeba důkazů, není potřeba dokazovat sobě ani druhým.

A smutek? Ten teď vnímám jako kteroukoliv jinou emoci. Je darem, abych mohla cítit v srdci lásku přestože třeba prožívám současně bolest. Emoce nás nedefinují, spíše námi protékají, a vždy když si některou v sobě uzavřete, čeká, až ji pustíte zase dál.

Pro mě bylo zásadní přijetí svého daru, který byl na začátku mnou vnímám spíš jako přítěž. Že dokážu vidět neviditelné, nacítit to, co je skryto. Vnímám vžité masky lidí a to, co je vedlo k tomu, že se rozhodli je vzít za své. Když se maska, nebo spíš vrstvy jednotlivých masek, nosí dlouho, postaví se na nich naše identita. Je pak těžké je vůbec jen vidět, natož si je chtít dobrovolně sundat. S nimi však přicházíte o ten nejkrásnější dar, o dar života. Život není jen časový sled, ale je o prožívání událostí, které se dějí. A čím více jste sami sebou, autentičtí, tím více vžijete. Změní se úplně způsob s jakým k sobě přistupujete, způsob, s jakým přistupujete k ostatním. A to za tu chvíli nepohodlí určitě stojí.

Ráda vám budu průvodcem krajiny smutku, strachu i bolesti, abyste si tam mohly najít své nevyzvednuté poklady.

V úctě a s láskou, Veronika Laué